Všude kolem nás je zamotaná změť ostnatého drátu v podobě nařízení, zákonů, procesů a obecně “mussů”. Když opustím hranice svého vigvamu, tak nikdy nevím, jestli náhodou svým chováním netropím nějakou nelegálnost.
Dřív mě to trápilo a chtěl jsem mít vždy ty správná povolení popř. něčí souhlas v ruce. Věci se vlekly a narážel jsem na odpor. Nakonec jsem dokonvergoval k jednoduchému stavu. Povolení neřeším a ani se nepídím po správném postupu kompatibilním s aktuálními pravidly. Prostě to udělám a pak se případně omluvím (ústně nebo $). Takhle jsem např. kdysi nahiroval do Vendava tým 16 lidí bez jakéhokoliv souhlasu nebo sundal střechu na baráku. Hořký pocit z hlavy posypané popelem zažene rychle pohled na realizovaný záměr.
Kdo se neptá, má energii na uskutečňování věcí. A kdo se naopak ptá moc, ten skončí většinou v deadlocku nekompetentních lidí. Ať už úředníků nebo svých kolegů. Za kladné rozhodnutí se jde totiž s kůží na trh a zodpovědnost/statečnost je vzácná esence.
Dovolil bych si souhlasit. Je to tak, radši pak dělat blbýho, když už je hotovo. Nebo by nebylo hotovo nikdy.
Svatá pravda. Vzpomínáš, jak jsi musel řešit problém Indija menežmentu, když jsem se zeptal, zda si mohu vzít v pátek volno, protože jsem po-čt makal skoro 12ctky? 🙂