Tak zas po roce ležím doma rozbitej jak cikánský hračky. Včera jsem doběhl svojí druhou Krakonošovu 100, která letos oslavila 50. výročí. Převýšení kolem 4000 m a délka ke 100 km slibují, že se jedná o záležitost vskutku nadřeňózní. Nakonec z toho byl čas 15:26 a celkově 118 pořadí z 500+. I když, to ani tak moc neřeším. Spíš bych vám rád na dalších řádcích přiblížil, co se mi při takovýchto extrémech honí hlavou.

18:15 – ve spěchu mizím z mDevCampu, kde jsme zrovna dotočili nový CZPodcast v kolaboraci s Digitem. Do Vrchlabí je to štreka, start je postupný v rozmezí mezi 20-21 hod. Takže s Luu Ly spídíme, žádné otálení.

20:15 – Vrchlabí – 0. km 

Registrace a startujeme. Záhy si uvědomím, že jsem si v tom rozjitření vůbec nenaplnil vodu. Ano, takto se na 100 km vybíhat nemá. 🙂

“Aaa, mistr Fabián”, zdraví mě žoviálně běžecký kamarád z ultra Dejf. Pozdrav oplatím a nechám ho s jeho kolegou zmizet do kopce. Později K100 doběhl s nádherným časem 12:43 a 26. místem celkem.

Hned na to se připojuje další známá tvář – ex-Keboola boy Pavel Kvasnička. Prohodíme pár slov a také ho nechám odběhnout.
Uvědomil jsem si, že tyhle dlouhé závody běhám rád sám. Povídání, ale i třeba sledování kolegova tempa, mi zkrátka bere energii. Zároveň nechci nikoho zdržovat a omezovat v rozletu. Když je člověk sám, může se více ponořit do vlastních myšlenek a sebepoznání. A že to někdy stojí za to.

21:15 – Žalý – 6. km 

První vrchol za námi, doplňuju vodu a běžím dál. Následujících 25 km je hodně zrádných, dají se totiž běžet (a přepálit).
“Snaž se užít si celou trasu, ne jen začátek”, to si říkám a krotím tempo na joggingových 5:20 min/km.
Takřka celou dobu se předháníme se slečnou, co běží kopec-nekopec. Trochu mě zamrzí, když dá na moji radu a společně v Horních Mísečkách nachvilku zakufrujeme. Zlostně sykne a odběhne. Já využiji samoty a vklidu se vymočím. Čelovka vás při konání potřeby naučí koukat před sebe. Není nic vtipnějšího než černočerná tma a z ní vystupující chcáč s nasvíceným přirozením.

0:15 – Harrachov – 31. km 

Vloni jsem měl tady menší žaludkovou krizi. Letos jsem nic neponechal náhodě, živím se čerstvě praženýma makadama, haribo medvídkama a vodou. Kupodivu tenhle mix funguje úžasně. Osazenstvo právě doběhnuvších závodníků vypadá trochu jako smrťáci z EOB. Vychrtlé obličeje, běžecké šátky a elastické termo prádlo k tomu srovnání svádí.

kolem 1:00 – 40. km – výstup ke Svinským kamenům

Chce se mi spát. Neustálé zívání mi málem roztrhne pusu. Představuju si, jaké by to bylo si jen tak na chvíli sednout ke stromu a prospat se. Náštěstí tyto sirény zaženu extra dávkou medvídků a vitamínu B6. Pro příště přibalím koffein.
Mine mě dvojice malý a velký. Jsou úplně zticha a koncentrovaně rubou mumlavský kopec. Najednou špatně odbočí a pak už jen vidím jejich světýlka mizet rovnou doprdele. Později na Pomezkách potkávám dalšího známého běžce- Jakuba Podlešáka z Oracle. Je ošlehán od maliní a zmiňuje velkou ztrátu vinou kufrování v oněch místech…

2:00 – Česká Buda — 42. km – krize I.

Vystoupali jsme do cca 1400 m a vlezli rovnou do mraku. Je mlha, zima a dost fouká. Minulý rok právě zde vzdala většina běžců. Tento rok jsem měl podobné myšlenky i já sám.

“Kdyby existoval teleport do postele, tak už tu nejsem ani minutu”.
“Už nikdy se na podobný závod nepřihlásím”.

Nakonec přece jen doběhnu na Lužickou boudu a po gulášové polévce viditelně pookřeju. Navíc se potkávám znovu s Pavlem Kvasničkou, který vypadá také o moc lépe než minulý rok.

cca 3:30 – 53. km – přechod Špindlerova bouda – Polsko

Absolutní masakr – kořeny, kameny a do toho louže jak jezera. Běh sestává z neustálých přískoků a hledání suchých míst. Navíc jsou ty suché kameny často špičaté. Připadám si jak postižený.

“Tohle je magořina”.
“Proč to musí vézt zrovna tudy”.
“Jak tohle zvládají eliťáci?”.

Lituju běžce bez hůlek a zároveň obdivuju jejich stabilitu. Dost možná na to ale kašlou a probíhají jezírka napřímo. Ja si za celých těch dlouhých 5 km galejí nabral vrchovatě 2x. Velebím svoje Salomon Sense Ultra, které při každém následném došlapu doslova pumpují vodu ven z boty.

(foto by Jiri Strangmuller)

5:15 – 6:15 – 66. km – zdolání Sněžky

Jednoznačně highlight celého závodu. Už je světlo, navíc semtam vykoukne sluníčko a tak se člověk může kochat. Při závěrečné fázi výstupu mě tahá levý i pravý stehenní sval. Na vrcholu není čas na rozhledy (ono stejně moc vidět není).

(foto by Jiri Strangmuller)

9:00 – Pec pod Snězkou – 82. km 

Pec je moje nemesis. Minulý rok jsem tu měl totálně rozhašený žaludek. Letos to nepodcením, tak nasazuji 1.5 tyčinky corny, makadamy a chleba se solí a cibulí. Až doteď celkem klidný žaludek se zákonitě naštve a tak se zbývajících 16 km stane očistcem. Jestli jsem až doteď aspiroval na krásný čas hluboko pod 15 hodin, tak teď už to je jen o důstojném doklusání. Kopec na Husovu boudu vzteky ze spáchané gastrochyby obrečím.

11:45 – Vrchlabí – 98. km 

Stylem raněná laň nakonec dobíhám. No ostatně mrkněte sami dole, jak takový běh po cca 100 km vypadá.Do budoucna už se chci orientovat pouze na denní běhy tzn. 70 km max. se startem ráno a doběhem tentýž den. Ale jak se znám, tak nashle při další K100. 🙂

Články ze stejného soudku

• Pekelný běh v Jizerkách
• Okouzlen ultra běhy – Salomon Ultra 95
• O tom mojem hubnutí a běhání