Občas zajdu se synkem do dětskýho centra Človíčkov na Budějárně. Když pominu pološílený matky (většina), je to docela fajn relaxační místo. Zajímavý je pozorovat jednotlivý průzkumníky, např. včera mě dostal týpek, co se schoval tátovi do kuželu, rafinovaně pozoroval situaci a přemisťoval se jak špión.. Otec byl skutečně chvíli bezradný. Obyčejnej kužel a kolik legrace může způsobit.
Tak jsem si vzpomněl na jednoho guru, který nás před lety v rámci očistného týdne na dálném venkově nutil chovat se jak děti. Není to vůbec jednoduché, protože naprogramovaný stroj se nerad vymyká kontrole. Veškeré zkoumání okolního světa přijímáme přes filtry instalované rodinou, zkušenostmi a společností. Ukazuje se, že tyhle zkreslující vlivy spíše škodí; teda pokud nehodlá člověk setrvat v šedém těstě = úzu společnosti. Naopak s neotřelými nápady a vtipnými řešeními přichází většinou lidé, kteří umí popustit uzdu své fantazii (třeba za cenu naivní otázky, chyby či “ztrapnění se”). To je také důvod, proč třeba v podnikání paradoxně může uspět člověk s nedokončenou základkou (tzv. má ta svatá prostota), zatímco vysokoškolák, vědom si všech rizik, se do toho ani nepustí.
Takže co z toho plyne? Člověk si musí umět hrát, jde to pak všechno tak nějak samo.