Kam se poděla urgence II. – Odpovědi

Předešlý článek o nedostatku urgence vzbudil několik ohlasů, ke kterým bych se rád vyjádřil zde. Tak pojďme na to.

Jirka Knesl (@jiriknesl):

“Ja tohle pozoruju u starsich lidi, nekdo kolem 25, nekdo 30, nekdo 40, 50 si rekne, ze uz mu nestoji za to se snazit a jak starnes, ti lidi starnou s tebou a postupne to na ne prichazi. Chces ohen? Musis jit do mladych lidi, kteri jeste nemaji..”

Ano, věk a s ním přibývající světské starosti typu rodina, hypotéka, leasingy nebo obecně životní deziluze se ztrátou “ohně” souvisí. Skloubit švitořící děti a prolézání Coursery po návratu z práce může být oříšek. Upřímně, dělat to paralelně je na prasknutí mozku a stejně to nezafunguje.

Pro mě osobně jsou děti spíše motivace pro optimálnější využití času. Zkrátka si pohrajeme nějakou deskovou hru popř. XBox, večeře, koupání, pohádka a od cca 21:30 můžu dělat, co chci. Ráno zas vstávám dříve (5:45), mám hodinu na čtení Pocketu, Twitteru či FB než připravím snídani a rozvezu kluky tak, abych byl v 8:15 cca na značkách v TopMonks.
Pohodu mi přináší zavedená, na kost ohlodaná, rutina. Jsem absolutně proti trendu dnešní doby, kdy se veškerý volný čas rodičů podřizuje dětem. Ti pak jen pendlují mezi kroužky, jen aby děti pořád měly zdánlivě co dělat. Nicméně tohle je materiál na jiný článek.

Každý den se v práci snažím naučit něco nového. Jednou to může být jen nějaký povedený příkaz v shellu jindy něco většího. Ostatně, toto razíme jako jednu z firemních hodnot.

“Learn od die. Teach or die.”

A myslíme ji smrtelně vážně. Lidem, kteří se přestanou učit, umře mozek. V učící se firmě je neustálá změna nevyhnutelná a tedy každodenní praxe. Těmto mentálním lenochům by se u nás tudíž moc nelíbilo a vůbec nezáleží na věku. Motivací jsou pro mě důchodci s encyklopedickými znalostmi či studenti univerzit třetího věku. Ostatně mentální aktivita je jeden ze způsobů prevence Alzheimera či stařecké demence.

Kit Saels (@kitsaels)

“Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest.”

Velmi dobrá poznámka, téma rychlosti. Osobně jsem velkým zastáncem kultu pomalosti viz. kniha Chvála pomalosti. Ovšem stejně tak mi záleží na svobodě lidí kolem. A tuto svobodu jim výrazně narušuju svým laxním chováním v okamžiku, kdy jsou se mnou nucení pracovat. Takže jsem absolutně pro pomalý přístup v okamžiku, kdy tím nikoho kolem neobtěžuju. A naopak, pokud nechám lidi kolem čekat vlivem mé pomalosti či neakceschopnosti, jsem sobec. S tím souvisí i následující příspěvek.

Martin Humpolec (@martinhumpolec)

“Copak jsi s tím udělal? Toho prvního vyhodil, toho druhého odměnil? Nebo si jenom postěžoval tady? 😉”

Nikoho jsme nevyhodili ani neodměnili. Mám své tempo práce a to jedněm vyhovuje (kolegové či zákazník) a jiným ne. Člověk působí jako odstředivka. Pro některé budu i já pomalý a tudíž lenoch. S každým pracují a chtějí pracovat lidi podobného ražení. Mám to štěstí, že v mém případě jsou to Tomášové z předchozího příspěvku. Kolega s pomalejším přístupem pracuje pro zákazníka a v týmu, kde takový přístup vyhovuje a vlastně je i vítán. Naopak, nasadíme-li prudkého inovátora do ztracené korporace, dlouho tam nevydrží. Takže vtip je v tom, dát dohromady lidi a zákazníka, kteří jedou podobným tempem.

Dan Holešínský (@danholesinsky)

“Přidal bych termín work-life balance, jak to dobře shrnul Dustin Moskovitz tady https://t.co/Jpqo3TXqyl . A nepřestávat se učit.”

Víceméně popsáno výše. Neberu práci jako sprint s jazykem na vestě. Jen bych ještě dodal, že jsem tedy spíše pro spojení práce a zábavy než pro rozdělení života na práci a zábavu. Neberu práci jako nutný pochod slzavým údolím (i když někdy ten pracovní den přinese více fuck-upů než je zdrávo). Při občasném víkendovém výjezdu z Prahy někdy přeladím z Radio Eins na Blaníček nebo Evropu 2. Absolutně nechápu tamní rozverné moderátory a jejich páteční mantru “tak konečně je tu pátek, přežili jsme práci a můžem si vesele odpočívat”. Přijde mi to smutný, těšit se každý den či týden na “padla”, abych mohl konečně dělat co mě baví. Chápu, že lidem ve výrobě mnohdy nic jiného nezbývá a těžko si sednou v práci ke knížce či čtení Osel.cz. Ale nemusí smutnit, brzy je nahradí roboti, ostatně jako v dalším sledu většinu pracovníků sektoru služeb. Takže na well-being bude mít každý času ažaž.

9 thoughts on “Kam se poděla urgence II. – Odpovědi”

  1. johan

    “Skloubit švitořící děti a prolézání Coursery po návratu z práce může být oříšek.” — Lze to. Tempo není závratné, ale lze to 🙂 Takhle jsem se ponořil do Scaly a zopáknul si něco o složitosti algoritmů.

  2. Jozef Chocholáček

    “…od cca 21:30 můžu dělat, co chci” – to závidím, já jsem kolem 21:30 (jestli se mi do té doby vůbec povede uspat staršího) už většinou schopen tak leda koukat na nějaký dokument na BBC. Už asi dva měsíce se chystám na Angular, ale zatím se mi nesešel jediný večer, kdy by byl současně čas i dostatek energie.

    Snažím se využívat ty dvě hodiny, co denně zabiju dojížděním, takže hodně čtu nebo sleduju TED Talks apod. na YT, ale to je tak na seznámení se s tím, co je nové, ale ne na naučení se nové technologie. Takže holt musím počkat, dokud se v práci neobjeví projekt, kde budu mít naučení se nové technologie zaplaceno.

Comments are closed.